Internet je plný reklam na „poslušné psy“. A přiznejme si to — většina lidí slovo „poslušnost“ zadává do vyhledávače, když hledá dobrou psí školu. Nebo aspoň nějakou psí školu. Kurzy poslušnosti dnes nabízí skoro každý výcvikář nebo trenér (ano, dělám v tom rozdíl). A já si teď do toho trochu hodím vidle.
To slovo poslušnost prostě nemám ráda. Neměla jsem ho ráda už v době, kdy jsme měli malé děti a já začala zjišťovat, co všechno ta „poslušnost“ vlastně znamená – a hlavně, co všechno znamenat může.
U psů samozřejmě všichni chceme, aby nás poslouchali a nedělali potíže. Jenže já to mám trochu jinak. Nechci slepou poslušnost. Nechci, aby měl pes pocit, že musí poslechnout. Naprostou většinu situací s Dorkou zvládáme tak, že se sama rozhodne, že mě poslechne. A víte co? Většinou se tak rozhodne ráda.
U spousty věcí mi ani nevadí, když se rozhodne jinak – protože nejde o život. Ale stejně skoro vždycky zvolí spolupráci, protože ji to prostě baví. A když neposlechne? Vždycky je za tím nějaký vážný důvod.
Když si nastavíte trénink tak, že pes chce s vámi spolupracovat, že je to pro něj výhodné a zábavné, zjistíte, že vás poslechne i tehdy, když zrovna nemá náladu. A to je úplně jiný vztah, než když poslouchá jen proto, že musí.
A tím to nekončí. Nemám ráda nejen slovo poslušnost, ale ani výcvik nebo povel. Obojí pro mě znamená něco jako: „Opovaž se neposlechnout, jinak bude zle.“ A to nechci.
Někdo by mohl říct, že přeháním, že je to jen slovíčkaření. Možná ano. Ale já radši říkám, že se se psy učíme a trénujeme. Používáme slovní signály, ne povely.
A já? Já nejsem výcvikář.
Jsem trenér.